Mikrotenové sáčky v samoobsluze.
Obyčejné mikrotenové pytlíky, co vetšinou jsou na ruličkách stočené u pečiva.
Na nás je téměř jednoduchý úkol. Ruličku se sáčky najít, potřebné množství jich pak v perforovaném spojení odtrhnout (při tom neprotrhnout, ani jiným způsobem neznehodnotit, tak se dá předejít známému Nerudovskému „Kam s ním“).
Podařilo se mi jednu takovou ruličku s pytlíky najít. Našla jsem i konec. Či začátek? Těžko říct, jedno je jasné, v okamžiku, kdy jsem chtěla utrhnout svůj jeden sáček v perforovaném švu, nešlo to. Buď ty perforační dirky zmizely nebo jsem narazila na pytlíky dvojčata. Cloumám celou ruličkou, cloumám i celým tělem a nic. Pytlíky se neoddělily. Jeden ze základních fyzikálních zákonů se mi podařilo ten den popřít - akce nevyvolala žádnou reakci. Teda pokud neberu v úvahu ostatní nakupující, kteří netrpělivě pozorovali, kdo v souboji vyhraje. Jestli já nebo rulička s pytlíky.
Nervózně, s nepochopitelným výrazem ve tváři, stáli kolem mne a čekali, až ,si ta „divná ženská“ konečně koupí ty rohlíky. Jenže, já jsem přenechala sáčky někomu jinému. Prostě jsem jsem to vzdala. S výrazem, že žádné rohlíky vlastně nechci, a že si raději koupím chleba (naštěstí ten se do sáčku nemá šanci vejít) jsem opustila pečivo.
Ještě si tak chvilku cupitám po prodejně (hlavně nenápadně) a pak to beru kolem pečiva k pokladnám.
Tu mne požádá starší hlas: „Prosím Vás, byla by jste tak moc hodná a otevřela mi tento pytlík? Mne už to nějak nejde."
A lehce třesoucí se ruce mi podávají mikrotenový sáček. Tomu bych řekla „Ironie osudu“.