Článek pak dál rozebírá utrpení slepic a jejich obtížnosti vyrovnat se svým osudem.
Člověk si místo nebohého kuru klade otázky "hrabat či nehrabat".... Ale my jsme nepropadli skepsy a dokázaly jsme problém vyřešit. Studie o otázce kotců a trpících slepicích byly realizovány početnými týmy, byly sepsány analýzy, publikovány studie, přijaty závěry, a slepice si snáší dál. Tak nějak to mohlo asi být, zvířata jsme pořešili, ochránci přírody, fauny, a jiné spolky bojující za práva němé tváře byly spokojeny.
Navštívila jsem jenom pár domovů pro seniory, viděla vybavení, zařízení, pomůcky. Všechny domovy o sobě píší ve smyslu: rozumíme, chápeme, pomáháme, podporujeme, empatie, profesionalita, vhodné pro, nejmodernější vybavení. Jedna radost. Jen do nějakého rychle vklouznout a bude o mne přepychově postaráno, by si člověk po přečtení všech těch web stránek mohl až myslet.
Posedím se u recepce do křesla. Nádherného, s bílými potahy, fakt moc prima jako kus dekorace. "Pomóc! Prosím pomozte mi se zvednout!" snažím se dovolat pomoci, zapadlá do nízkého měkkého křesílka.
Vysvobození bylo naštěstí rychlé a já hledám toaletu.
Ale proč tu nejsou u mísy madla? Přece jsem je v některých domovech seniorů viděla? Už jsem měla možnost setkat se s koupelnami vybavenými sedátky ve sprchovém koutě, ale i bez. Zde jsem se dívala na vanu s vířivkou, krásnou, s vysokými schůdky. A představovala si, jak mne dva lidi strkaji po těch "nebeských" schůdcích nahoru do vany a pak jak mne ti dva jako Pat a Mat tahají z vody ven.
Mají tu i sprchové kouty. Rozhlížím se v něm po zvonku-alarmu, kterým se dá přivolat pomoc. Super, tu ho mají, naštěstí. Někde je pouze jeden zvonek a to u lůžka ve vzdálenosti hodné ruky Saxány. Nevím, proč jen u lůžka, asi špatně má být jen a pouze na posteli.
Bohužel často v koupelnách, je-li vám život milý, se vám nesmí zatočit hlava a upadnout. Zvonek tu není široko daleko. Možná se dostává na přivolání pomoci píšťalka...
Konečně, tu se mi to líbí, je tu i park mohla bych chodit ven, ale musím se vybavit skládací židličkou, lavičky v parku buď ještě nejsou či už nejsou. Nevadí do paku tedy nepůjdu, skládací židličku neunesu a celý park na jeden zátah neprojdu.
Po tak úmorném dni ve snaze neušpinit bílý potah, neuklouznout ve sprše, vylézt alepoň trochu důstojně z vany i oželení tůry po parku padnu do postele.
Jen mne děsí ta přitahovací hrazdička co mi visí nad hlavou. Jejím úkolem má být mi pomoct vstát. Koukám na tu zavěšenou věc co funkcí spíše posilovadlem jest a říkám si, že můj papoušek by z toho měl radost. Já však potřebuji tyč u postele o kterou se opřu.
Jsem ve smyšleném, ale i skutečném českém domově pro seniory.
V zařízení sociálních služeb pro obyčejné lidi na sklonku života, kteří už nemají hodnotu ani těch vajec, tak nač ztrácet čas s nějakými normami.
To jsem nestačila požádat o pomůcky pro sebeobsluhu. Nemám rodinu, která by mi mohla koupit hrníček, příbor, talířek přizpůsobený tak, abych se mohla najíst sama.
Co myslíte mám požádat spolubydlícího vedle na posteli?
Třeba mi dá loka, když už spolu sdílíme jednu skříň.