Byla jsem zaúkolována. Mám napsat do školy omluvenku!
Jsem člověk gramotný, teda číst a psát umím (přiznávám, že občas sice tápu při některých gramatických složitostech.... i jednoduchostech), ale omluvenku bych měla zvládnout. Šlo o větu rozvitou a jednu větu holou: „ Dobrý den paní učitelko, prosím omluvte mého syna, Jméno Příjmení, dnes z vyučování. Je objednán k lékaři.“ Děkuji podpis datum.
Tato absolutně jednoduchá záležitost, se však stala téměř hodinovým úkolem. Beru první papír. Veliký, čistý, nezmačkaný a ještě obyčejnou propisku. A začínám. „Dobrý“.....písmenka jsou stejně veliká, ale poslední „ý“ je trochu divné, píšu dál, „den“.. á, tak to už není ono. Je to moc malé. Nevadí, ještě jednou. „Dobrý den“...s vypětím všech sil neustále přikazuji ruce, aby psala, tak jak má. Říkám si, že to MUSÍM zvládnout.
Uf, „Dobrý den“ je k přečtení. Lze pokračovat, „paní učitelko“, nóó, tak to teda ne. „učitelko“ se dá přečíst pouze „uči“ ...pak se písmenka divně slila v jakousi vlnovku. Znova. „Dobrý den paní učitelko, “ řekněme, že při dobré vůli, paní učitelka pochopí, že je to pro ní. „prosím omluvte“....., ještě jednou, teď to opět nevyšlo. Nůžkami odstříhávám pokaženou část omluvenky.
Papír se rapidně zmenšuje a není ani tak čistý a ani tak rovný jako na začátku. „Dobrý den paní učitel..“ další zmařený pokus a rovnou na samém počátku. Nový papír, jinou propisku, třeba jiná tuha pomůže.... Znova a znova zkouším psát, pokažené omluvenky se vrství na podlaze a neřekla bych, že se lepším. Ba naopak s přibývajícími pokusy je to horší.
Asi po hodinovém úsilí se podařilo vytvořit nádhernou omluvenku jak se patří. Jsem na své dílo notně pyšná.
„Mami, to vypadá podezřele. Paní učitelka si bude myslet, že jsem si to napsal sám.“ Ohodnotil mou snahu syn a dodal „ To vypadá fakt děsně.“
Jdu koupit psací stroj. Vypadá to opravdu hrozně.
Podpis snad ještě nějak zvládnu.
I toto, obtíže se psaním, písmo na hranici či za hranicí čitelnosti, je jeden z příznaků Parkinsonovy nemoci.