Jsem dobře naladěna. Dnes je fajn den.
Ne, že by bylo příliš hezké počasí, to teda vůbec ne, ale jsem ve výborném rozpoložení. Vstala jsem brzo ráno s předsevzetím pilné produktivní činnosti. Dokonce jsem si udělala kafe s oblíbenými mazanci a dala jsem se do práce.
„Dnes je super den“, myslím si a pokračuji v bohulibé aktivitě. „Jsem tak produktivní, to je prima“ nešetřím chválou a pilně pracuji i po obědě. Mám ohromně dobrou náladu, a těším se sama ze sebe.
Později odpoledne přijde první syn domů: „Mami, ty se zlobíš?“, je jeho druhá věta, hned po pozdravu. „Ne, proč, vůbec ne. Naopak.“ odpovídám trpělivě s dobrou náladou v mysli.
Asi za hodinu je doma už i druhý syn. „Čau mami. Jak je? Ty jsi naštvaná?“ „Ne. Nejsem. Proč myslíš?“ , ptám se poměrně hloupě. Po těch letech s Parkinsonem už bych měla vědět, že mám zase „svůj voskový“ výraz.
Je mi dobře a potřebuji nakoupit. Vydáme se do samoobsluhy.
"Co se stalo?“ je další otázka starostlivého synka „Nic, opravdu ne! Proč?“, odpovídám, ale začínají mne tyto otázky poměrně rozčilovat.
Copak nevidí, že jsem v pohodě?
Je už trochu pozdě, a tak pro nás přijede kamarádka autem.
„Ty jsi naštvaná?“ ptá se hned na úvod.
Chtějí mne snad těmi otázkami pokazit můj hezký den?